Armáda spásy má něco do sebe
Církev se na mně v životě moc nepodepsala. Sice znám několik z desatera přikázání a viděl jsem i řadu kostelů, některé z nich i zevnitř, ale abych se nějak osobně angažoval a nechal tím ovlivnit svůj světonázor, to ne. To, že se dostávám i k tématice související s náboženstvím, neznamená, že ji vyhledávám. To ona si vyhledává mě. Většinou na Facebooku. V posledních dnech se například stále ne, a ne zbavit příspěvků od Armády spásy. Mohu je zavírat, jak jenom chci, a vždycky přijdou odněkud další. A jak už tomu v podobných případech bývá, je to obvykle jímavé.
Pán byl na ulici poté, co ho pustili z vězení a neměl se kam vrtnout, ale teď už je mu v azylovém domě líp, díky krizovému centru končí jenom třináct procent bezdomovců zpátky na ulici, pomoci se dostává lidem v zaplavených oblastech, nabízejí i noclehárnu, i azylový dům, i nízkoprahové denní centrum, i krizovou pomoc. A co to má společné se mnou? Nemusí to se mnou mít společné nic, ale prý bych mohl bezpečně finančně přispět. Mohu prý dát ‚srdce bohu, ruce lidem‘. A peníze asi všem. Čímž můj zájem klesl na minimum. Protože, jak jsem zmínil, nemám s církvemi nic společného a jejich aktivity nebudu podporovat.
Ale přesto to zase až tak moc nezavrhuji. Proti takovému přerozdělování mých peněz sice nejsem, ale přesto nevěřím, že se tu lidem pomáhá bez postranních úmyslů, jimiž je propagace náboženské ideologie. Ale v tomto případě hodnotím Armádu spásy přesto pozitivně. Protože toho dělá viditelně dost, aspoň vzhledem k jejím možnostem. Protože když to porovnám se státem, který se ani neptá a peníze si z mojí kapsy rovnou bere, pomáhá Armáda spásy lidem přece jenom víc. A efektivněji než tatíček stát. A hlavně pomáhá tak, aby jenom pomohla. Její pomoc nebo domnělá pomoc není na úkor budoucích pokolení, jak je tomu bez výjimky u všech našich vlád.